Hanku Součkovou a její nabídku můžete znát z Košíku nebo z vybraných farmářských trhů. Hanka se živí pěstováním zeleniny a bylinek a občas si z pole odběhne do školy – na České zemědělské univerzitě studuje obor Ekologické zemědělství. Ke svojí produkci na polích v polabských Semicích přistupuje s nefalšovanou radostí a láskou, bez chemických postřiků či hnojiv. Ve svém věku má cenné zkušenosti z českých i zahraničních zemědělských podniků. Pro běžného spotřebitele, který toho o zemědělství moc neví, tak bylo povídání s ní mimořádně zajímavé!

 

Hani, nejdřív nám prosím řekni, jak ses k zemědělství vůbec dostala?

To je poměrně dlouhý a složitý příběh. ???? Ale ve zkratce – před pár lety jsem v Praze studovala práva. Během studií jsem potkala pár zajímavých lidí, které nadchlo, že mám díky rodičům zkušenosti v zěmědělství a nahlodali ve mě myšlenku se na pole vrátit. Jelikož mě práva stejně moc nebavila, po čase jsem studium ukončila, vrátila se k nám na vesnici a začala pracovat v Bramku (jedno z největších pěstitelských družstev v Česku). Asi po roce odhodlávání jsem založila Farmu Hana Součková a přesunula se na vlastní pole.

 

Můžeš popsat svoji zkušenost z Bramka?

Na Bramko nemůžu říct špatného slova, i když je to konvenční zemědělství. Majitel Bramka firmu vybudoval od nuly a je mi sympatické, že se rozhodl právě pro zeleninu, ačkoliv by pro něj bylo jednodušší a nejspíš i výnosnější pěstovat například pšenici. Je to lokální firma, která dává práci tří čtvrtinám Semic a poskytuje lokální zeleninu celému Česku.

 

Jak se liší způsob pěstování zeleniny u nás a v zahraničí? 

Každá země má jiné limity na používání chemických postřiků a hnojiv. U nás jsou tyto limity oproti jiným evropským zemím docela přísné – třeba oproti Holandsku se u nás smí používat jen čtvrtina toho, co je povolená tam. Obecně jsou v západní Evropě limity a normy ohledně postřiků a hnojiv volnější než u nás.

 

Takže když si koupím pomeranč nebo rajčata ze Španělska, bude v nich víc “chemie?” 

Takhle se to říct nedá. To, že jsou limity v zahraničí méně přísné nemusí nutně znamenat, že zelenina nebo ovoce obsahuje více “chemie.” Znamená to pouze, že může. Každopádně, pokud si budete kupovat českou zeleninu a ovoce, tak máte jistotu, že je v tomto ohledu v pořádku.

 

Dá se na první pohled poznat, zda daný zemědělec používá chemické postřiky? 

Pokud člověk vidí velkou plochu (10 ha a víc), na které se pěstuje pouze jedna plodina, tak je poměrně velká pravděpodobnost, že jsou na ní používány nějaké chemické postřiky. Pokud se však na jedné ploše střídá více typů plodin z různých čeledí, tak je naopak pravděpodobné, že daný farmář využívá výhod biodiverzity a pěstuje ekologicky.

 

Používáš ty sama chemické postřiky a hnojiva? Jak se stavíš k ekologickému pěstování?

Je fajn, že v dnešní době je u nás většina škodlivých syntetických prostředků zakázaná a ty ekologické jdou naopak stále kupředu. Jak už jsem zmiňovala, v Česku je v tomhle situace obecně celkem dobrá. Já si na svých polích před škůdci pomáhám hlavně biodiverzitou – vedle květáku sázím šalvěj, vedle mrkve aksamitník atd. Není to 100% účinné, ale do velké míry to plodiny před škůdci ochrání a je to asi to nejvíc ‘eko’, co může být. Snažím se také dodržovat osevní postupy a nesázet do stejné půdy stejnou plodinu dvakrát po sobě. Chemické postřiky nepoužívám, jako insekticid (přípravek na hubení hmyzu a škůdců) mi stačí výluh z kopřiv, na hnojení používám hnůj od našich zvířat a blízkých krav.

 

Co si myslíš o BIO certifikaci?

Pro spotřebitele je to do jisté míry dobrý ukazatel kvality, jelikož kritéria pro získání BIO certifikace jsou opravdu přísná. Je však třeba dodat, že nic není stoprocentní, i zde je prostor pro “podvádění” – stává se například, že zemědělec má certifikaci jen na určitou část své půdy, ale označení BIO používá i pro plodiny, které vypěstoval mimo ni. Pro nás, pěstitele, je certifikace BIO poměrně složitá a nákladná záležitost. Možná i proto je nabídka BIO ovoce a zeleniny v supermarketech poměrně malá, protože spoustě zemědělců se jednoduše nevyplatí…

 

Uvažovala jsi někdy o certifikaci BIO pro svoji produkci? 

Tuto sezónu chci pro své výpěstky získat tzv. IPZ certifikaci. Je to právě takový předstupeň bio certifikace, který pěstitelům otevírá dveře k více odběratelům, včetně velkých supermarketů. Bio certifikaci do budoucna nevylučuji, ale vidím velký problém v dostupnosti bio certifikovaných odrůd, osiva a sadby. Aspoň tady v Česku je jejich nabídka zatím opravdu malá.

 

Pozn.: IPZ (Integrovaná Produkce Zeleniny) – certifikát označující způsob produkce zeleniny, který dává přednost ekologicky přijatelným metodám. Podmínkou jeho získání je dodržení limitů a norem ohledně postřiků a hnojiv. Pravidla pro IPZ jsou přísnější než u konvenčních zemědělců, ale ne tak přísná jako pro ekologický způsob hospodaření (BIO). 

 

Poradila bys našim čtenářům, jak se lépe zorientovat v nabídce na farmářských trzích? Jak poznat co je skutečně “farmářské?” A jak rozeznat pěstitele od překupníků?

Není to jednoduchá disciplína. Abyste mohli rozpoznat, co je skutečně z farmy a co ne, musíte vědět, kdy přibližně co roste, kdy se u nás co sklízí, jaké druhy mohou být čerstvé takřka celoročně (například pórek, kapusta). Zkuste si všímat okolí – vnímat, zda už se někde okolo vás například červenají třešně na stromech. Pokud vám v tuto roční dobu (koncem května) někdo nabízí „českou, na poli vypěstovanou“ kořenovou petržel s natí, cuketu, okurku nebo brokolici, je to minimálně podezřelé.

 

Dále vám může pomoci fakt, že pěstitelé do trhu nikdy nevozí vykalibrovanou zeleninu, tedy jeden kus jak druhý. Naopak, v jejich bedýnkách je každá petržel jinak dlouhá, mrkev sem tam křivá nebo zdvojená, květáky větší i menší…

 

Hodně vám také napoví, když se s daným prodejcem dáte do řeči. Ať už se jedná o samotného pěstitele nebo jeho zaměstnance, měli by vám “z fleku” umět odpovědět na nejrůznější záludné otázky – jakou odrůdu přesně nabízí nebo jaké jsou nároky dané plodiny na vláhu.

 

A ještě jedna věc – dobrým poznávacím znamením nás farmářů je poměrně značné opálení, a to už od brzkého jara. ????

 

Jaké je být zemědělcem v Česku?

Nebudu lhát, co se týče dotací, je to u nás často frustrující, byrokratický proces, kde se hodně jede přes známosti. To potom zřejmě vede k tomu, jak se u nás většina lidí na zemědělce dívá – mám pocit, že tak trochu skrz prsty. Třeba v Rakousku nebo v západním Německu je to úplně jinak. Zaprvé tam vůči pěstitelům panuje úcta a jsou vnímáni jako někdo, kdo lidem obstarává obživu. Když tam jede traktor, tak mu řidiči uhýbají, tady vás předjíždí v zatáčce a ještě vám ukazují sprostá gesta. Taky je rozdíl v tom, že tamní spotřebitelé jednoznačně preferují lokální úrodu – když jsou v Rakousku k mání rakouská rajčata, tak si téměř nikdo nekoupí ta španělská. Obecně se tam neřídí cenou tak, jako my v Česku.

 

Ale tohle je historická záležitost, v Rakousku a západním Německu nebyl komunismus a JZD, takže zemědělství tam funguje úplně jiným způsobem. Půda je víc rozparcelovaná a je tam mnohem víc malých zemědělců. I přidělování dotací tam funguje trochu jinak a zemědělstvím se tam dá uživit, bez ohledu na velikost podniku.

 

Jak bys popsala své hospodaření? Co přesně pěstuješ a v čem jsou tvé výpěstky jiné?

Zní to jako klišé, ale na našich polích pěstujeme zeleninu a bylinky tak, jako bychom si je pěstovali u nás na zahrádce. Hrozně mě to baví, dělám to ráda a myslím, že je to na mých výpěstcích znát.

 

Co se snažíš předat svým zákazníkům? 

Ráda bych, aby si lidé uvědomili důležitost lokální produkce, protože jednak dává práci místním lidem a druhak napomáhá potravinové soběstačnosti. Stát se může opravdu cokoliv – letos třeba bude kvůli situaci na Ukrajině velký problém s nedostatkem slunečnice a obilí. Prostě není na škodu mít i nějaké vlastní zdroje a nespoléhat se jen na dovoz. Přijde mi, že lidé si neuvědomují, že zemědělství je obživa, jídlo, základní lidská potřeba. No a taky je podle mě opravdu důležité, aby člověk dělal to, co ho baví. Dělá to potom dobře a je radost na jeho práci koukat. Kdybychom to tak měli všichni, svět by byl hned krásnější, no ne? ????

 

Autoři: Tereza Reyes a Lenka Skarupová